OHLÉDNUTÍ - ARCHIV
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann v Semaforu
V roce 1967 se šel ředitel známého hudební divadla Semafor, Jiří Suchý, podívat do malého divadla Sluníčko, kde právě začal Country Beat Jiřího Brabce spolupracovat s Miloslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem. Grossmann se ujal taky jako textář a zpěvák. Neukončil stavební fakultu ČVUT, protože se začal víc věnovat hudbě. Zpíval v skupině KarKulKa (Karlínský kulturní kabaret), který se přemenoval na Olympic. Miloslav Šimek, původním povoláním profesor, ho potkal na vysoké škole. ,,To už tak někdy je, že se dva lidé potkají a hned si padnou do oka. My jsme si začali rozumět velice záhy. Mě byl Jirka sympatický a asi i já jemu, protože jsme se skamarádili a stýkali se i mimo divadlo. Dokonca i o prázdninách jsme vždycky trávili část letních dnů společně. Měli jsme si o čem povídat, i když jsme zrovna ještě nepsali," zavzpomínal před lety v rozhovoru Miloslav Šimek.
Jejich přátelství bylo tak silné, že občas jeden k druhému zaskočili do školy na přednášky. Dvojice Šimek a Grossmann si získávala stále větší popularitu a dostala se i ho hledáčku Jiřího Suchého. Toho času bez partnera Jiřího Šlitra - byl na turné v Kanadě s multimediálním pořadem Kinoautomat -, který hledal novou krev do Semaforu. Šimek a Grossmann se mu líbili a nabídl jim angažmá. V Semaforu obliba představení dvojice Š+G kulminovala. Byla to doba jejich slavných Návštěvních dnů a dalších představení, v nichž se mluvené slovo prokládalo písničkami v podání Pavla Bobka, Nadi Urbánkové, Jiřího Helekala a dalších. Grossmann a Šimek se velmi rádi obklopovali pohlednými zpěvačkami, jednou z nich byla i 18-letá Miluška Voborníková, která k nim nastoupila v roce 1968.
V Sluníčku začali Návštevní dny Šimka a Grossmanna, které ale ještě neměli nic spoločného s těmi semaforskými. Součastí mini-souboru byla aj Naďa Urbánková ze Semaforu, která tam na jedno představení pozvala právě Jiřího Suchého. Suchému se představení velmi líbilo a tak přišel za nimi s tým, že v divadle nestíhají hrát všechny dny v měsíci. Mali tehdy jiné plány, jezdit po světě, točit filmy atd. Do Semaforu se kromě nich přestěhoval i Country Beat Jiřího Brabce s několika interprety, např. Pavel Bobek.
Pavel Bobek vzpomíná: ,,Není pravda, že by se Suchému humor Šimka a Grossmanna od počátku nelíbil, jak se občas říká. Ostatně co já vím, tak ten, kdo měl vůči nim výhrady, nebyl Suchý, ale Šlitr." ... ,,Oni (Grossman a Šimek - pozn.) psali povídky zásadně u kulatém stolku ve Slavii a já tam měl často přístup, dokonce mě někdy výslovně zvali,
abych přišel a rozsoudil, co je dobřé a co ne. A tak vím, že šlo o jejich spoločné dílo. Jeden něco řekl a druhý na to: 'No ty vole, to je přece blbost.' 'No jo, je to blbost,' dal mu první za pravdu a šlo se dál. Psali to napůl, větu po větě, kus po kusu. Až mnohem později jsem se od Šimka dozvěděl, že některé povídky napsal on sám, třeba když byl Grossmann v němocnici. A zase naopak, když měl Šimek v létě dovolenou, nechtělo se mu pracovat, radši se toulal, tak místo něj napsal něco i Grossmann. Ale po prázdninách se znovu sešli a dali hlavy dohromady. Jediný problém: Jirka Grossmann hrozně kouřil a Šimek kouření nenáviděl. Jenže, ať si sedl z jakékoli strany, kouř šel vždycky na něj. Takže pokaždé prohlásil: 'Jde mi to do nosu!' A přesedl si, ale zas ne něj šel kouř. To bylo donekonečna.
Vždycky jsem se je snažil posluchačům v sále přiblížit. A Jirka Grossmann mi povídá: 'Ty tady dvacet minut vykládáš, o čem ta 
písnička je, a pak ji dvě minuty zpíváš. Není lepší ji zazpívat rovnou česky?' Tak jsem nakonec řekl, že jo. Ale to 'Jo' nepřišlo hned a rozhodnutí nebylo snadné, já jsem se bál, že to nebudu umět, a připadalo mi, že to, co jsem do té doby zpíval, zrazuji. Nebýt Jirky Grossmanna, nevím, co bych teď zpíval, ani co bych si o tom myslel,. Asi totéž, ale určitě by mnohem déle trvalo, než bych na to přišel. Píseň Oh, Runy, Don't Take Your Love To Town v podání Kennyho Rogerse jsem slyšel z rádia Luxembourg doma ve svém pokoji s Jiřím Grossmannem. Strašně se nám líbila, A Jirka povídá, že mi na to napíše český text. A napsal. Chtěli jsme, aby se česká verze shodoovala s originálem nejen v duchu textu, ale i v aranžmá. Je úplně 
shodné s originálem. Na to jsem trval, ctil jsem ty Američany. Svým způsobem to byl vzdor proti tomu, jak se tady do nich bušilo. Textaři ale vždycky to se mnou měli těžké! Nebyli nadšeni mou 'cenzurou', ale pokaždé nakonec z toho vznikla nádherná spolupráce. Text k Ruby měl původně jiný závěr, který jsem Jirkovi Grossmannovi zcenzuroval. Místo 'Ruby, jak žil bych rád' tam původně bylo 'Ksakru, jak žil bych rád.' To ksakru se mi nezdálo, ta písnička má jemný text a zaklení mi nějak vadilo. Jirka se dost zlobil, ale pak na to přistoupil. Ještě teď se divím Jirkově obrovské trpělivosti, s jakou mi psal texty, aby to frázování znělo otrocky jako v originální nahrávce. A přitom ty texty byly dobré. Pak jsem se to přece jen naučil a teď se především snažím ctít jazyk.
Má nejsilnější vzpomínka na něj je asi z posledního natáčení Návštěvního dne pro televizi. To bylo asi necelý měsíc před smrtí. On už byl úplně zlomený a říkal mi: 'Já jsem strašně unavenej, nemůžu si ani sednout. Pomůžeš mi?' A já jsem ho vzal v tom jeho gentlemanskom obleku a nesl jsem vlastně takový už jenom uzlíček. On si během té nemoci nikdy nestěžoval, ale tenkrát poprvé se svěřil s tím, že je mu špatně. Režisér Roháč věděl, že se to nedá odvysílat, ale chtěl to kvůli němu natočit. Jirka umřel na Mikuláše 1971. Pamatuju se, že jsem se zrovna vrátil z večírku Jonáš klubu v Podolí a doma jsem měl tu nejsmutnější zprávu. Když umřel Grossmann, Šimek mi často říkával: ,Kdyby ten Jirka nekouřil, kdyby občas vyšel do lesa, vždyť on ani nevěděl, jak ten les vypadá. Kdyby sportoval, tak tady mohl ještě bejt a jeli bychom dál.' Slávek sportoval, nekouřil, prakticky nepil alkohol, a skončil na stejném 
oddělení se stejnou chorobou jako ten Jirka."
Po Grossmannově smrti chtěl zdrcený Miloslav Šimek s hraním přestat a vrátit se ke kantořině, ale režisér Ján Roháč ho přesvědčil, aby se nevzdával. Přemluvil ho a Miloslav Šimek pokračoval. Bylo mu jasné, že Jiří Grossmann byl jen jeden a bude velmi obtížné ho nahradit. Nakonec se rozhodl pro Luďka Sobotu, přičemž nějaký čas novou dvojici doprovázel ještě Petr Nárožný. Se Sobotovým vkladem se část kouzla a poezie humoru Š+G vytratila, Sobota byl přece jen jiný typ, lidovější, přímočařejší. Jeho komika stála na neslýchaných slovních přebreptech, zakoktávání, mečení a dalších hlasových ticích. S dalším partnerem Jiřím Krampolem se Miloslav Šimek znovu pustil do psaní povídek, ale i ty se změnily. Pavel Bobek opět vzpomíná: ,,Odmítl jsem vystupovat jako host na těchto představení. Miloslav Šimek se mi divil, říkal: 'Vidíš ten nával lidí při pokladních?' Mně ten jeho humor nebyl sympatický, tak jako když pracoval s Jirkou Grossmannem. Třeba dělat si srandu z Japoncu jenom proto, že jsou malý a neumějí česky."
Za několik málo let společné existence na scéně divadla, televize a rozhlasu vytvořila dvojice herců, zpěváků, komiků a humoristů Miloslav Šimek a Jiří Grossmann řadu vystoupení, z nichž většina žije dosud nejenom ve vzpomínkách diváků, ale zůstala zachována v nahrávkách oficiálních firem (Český rozhlas, Česká televize, Panton, Supraphon, Producentské centrum Františka Rychtaříka) i ve sbírkách soukromých sběratelů. V novém Supraphonském kompletu (17CD-box) jsou shromažděné veškeré dostupné záznamy vystoupení a seřaděné tak, jak skutečně na scéně probíhaly. Některé záznamy (např. z archivu Českého rozhlasu) uslyší posluchači zcela poprvé, neboť jde o skutečné objevy, zachráněné před smazáním (Besídka u mikrofonu, 
Radionokturno). Záznamy kompletují představení Návštěvní dny, Besídky zvláštní školy, Othello odpadá, Večer pro otrlé, Besídku v rašeliništi, Besídku divadelní, Hop dva tři, Pánský večírek, Potoky modré krve a to v celém rozsahu, bez upravujících zásahů. O objevy podkladů se zvláště zasloužila skupina sběratelů, znalců a nadšenců, kteří čerpali ze svých mnohaletých výzkumů. Na 17CD-boxe mapujíci jejich společnou tvorbu nechybějí samozřejmě i písničky, kterou jsou neodmyslitelnou součastí jejich tvorby. Jsou to Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Miluška Voborníková, Eva Olmerová, Jiří Helekal, Karel Kryl, Zuzana Buriánová, Miloslav Paleček, Michal Janík a další.
Podrobný tracklist:
https://csklub.estranky.sk/clanky/miloslav-simek-a-jiri-grossmann---komplet-1966-1971.html
Ano, pane Jiří - Jiří Grossmann a Zuzana Buránová
Hold Me Tight - Pavel Bobek a sbor
Subreta - Naďa Urbánková