Zlatá kolekce Supraphonu:
Nové 3CD Yvetty Simonovej
Velká dáma naší populární hudby má v jubilejním roce novou kompilaci! Celkem 73 nahrávek dokumentuje
její nezaměnitelný hlas a projev v proměnách času: první písnička pochází z roku 1956. Téměř šest dekád na gramofonových deskách,
stále obdivuhodně svěží a vystupující, elegantní průvodkyně života několika
posluchačských generací.
Legenda jako sólistka, uznávaná jako partnerka v duetech: zde si ji poslechnete s nejčastějším kolegou Milanem Chladilem, ale také s Richardem Adamem. Nejdůležitější je však skutečnost, že se na tomto výročním výběru podařilo sestavit to nejúspěšnější, nejzajímavější, ba dokonce dosud nikdy nevydané. Vynikající je také sestava muzikantů, s nimiž Yvetta Simonová snímky natočila, především těch z Orchestru Karla Vlacha. Stejně jako ona stoprocentní profesionálové, většinou vyrostlí na swingové stylové éře, vyžadující dokonalou intonaci a frázování ve spojení s promyšlenými aranžemi pro bigbandové obsazení. Yvetta Simonová hladce zvládla přechod z doby, kdy vokalisté byli spíše jen součástí orchestru, do postavení sólové hvězdy. Desítky jejích hitů především ze šedesátých a sedmdesátých let tak obstály vedle měnících se trendů bigbítových, šansonových či tanečních..
náhled do přebalu a bookletu 3CD:
Rozhovor ze Supraphonu:
Jste spokojená s výběrem písniček pro Zlatou kolekci?
Velice, pan producent Mirek Černý je zvolil dobře. Zčásti jsem se na výběru podílela i já, spolu jsme přidali některé písničky.
Bylo to ale jistě těžké vybírání, vždyť na desky se vešlo jen něco přes sedmdesát čísel!
Ani to moc těžké nebylo. Snad trochu složitější se ukázalo něco jiného: když po letech zas slyšíte svou písničku, jste s ní nespokojená. Tohle
mohlo být úplně jinak, tady se mi nelíbí tempo, tam výslovnost. Kdybych
vybírala podle svých současných pocit, zbudou sotva dvě skladby, s nimiž jsem dnes spokojená.
Takový kritický přístup ale určitě není na místě, vždyť vaše písničky žijí tak, jak byly kdysi nahrány.
To je mé jediné štěstí, největší dárek k narozeninám.
Máte nějaké zvlášť oblíbené písničky? Takové, které máte ráda, a které nejvíc zabírají u publika. A prosím, neříkejte jen Lampióny.
Ale Lampióny – to bylo opravdu něco neuvěřitelného! Ačkoliv na začátku jim nikdo nevěřil, Karel Vlach říkal, nedávejte mi tuhle blbost, jaképak „Zhasněte lampióny, já chci vidět tmu!“. A přesto byla tenkrát první nebo druhá v soutěži Písničky na zítra, kterou dělal Vladimír Dvořák. A jinak – vždycky jsem měla ráda písničky, s nimiž jsem byla spokojená celkově, kde se povedl text i hudba. A pak ty, u nichÏ se mi líbil doprovod. Například písnička Penelopa, která začíná tympánem, se mi hodně líbí. Na kapele hodně záleží.
Zpíval to původně sám, ale pak někoho napadlo, ať to zazpíváme spolu, že to bude zajímavější.
Rozhovor z novinky.cz:
V době jejího mládí neexistovaly ani fan kluby, ani cílená propagace. „Ve Slavíkovi jsem se proto držela léta jen ,na chvostu‘ a kolikrát jsem říkala, že už tam po čtyřicítce nepatřím, ať dají prostor mladým. To tvrdím i dnes, výjimkou jsou stálice Gott a Bílá, kterým moc fandím.“
A jestli to mají začínající zpěváci teď lehčí nebo těžší? „Těžko říct. Je každopádně obtížné se prosadit. Sleduju SuperStar a ty mladé obdivuju. Musí mít obrovskou odvahu předstoupit před kameru. Já bych tam nešla, zbláznila bych se trémou. Vzpomínám na své první vystoupení v televizi roku 1960, jak dlouho jsme zkoušeli, a přesto jsem se klepala…“
Podle paní Yvetty je to věc osobní volby. „Kdo touží něčeho dosáhnout, přihlásí se, i kdyby ho měli zmlátit a házet po něm rajské. Vyhrávají ti, kteří už často zpívají s malými kapelami a trochu se v té oblasti pohybují. Vedle nich se na obrazovce ocitne spousta lidí, kteří tam nemají co dělat, až se člověk diví. Ale ono o nic vlastně nejde – objeví se, zmizí, akorát vedle v domě řeknou: Hele, ten Honza tam neměl chodit.“
Malá Yvetta Roubalová měla melodický hlas a chodila do hudební školy. „Jsem z muzikantské rodiny, dědeček Šedivý byl sice známý vídeňský mistr štukatér, ale k tomu založil kapelu, učil na housle a všechny jeho děti zpívaly.“
Vyrůstala v areálu podolské nemocnice, kde její tatínek získal práci a služební byt. Koupala se ve Vltavě, v zimě bruslila a byla dobrá ve volejbalu. Chtěla být nejdřív tanečnicí, pak učitelkou klavíru a operní zpěvačkou. „Maminka mě brala často do Národního divadla a poctivě odseděla i moje hodiny baletu, znala kroky a zkoušela mě z nich jako z násobilky. Dokud jsem stála u tyče, šlo to, ale jak přišly špičky a měla jsem přecupitat sál, bolely mě strašně palce. Učitelka říkala: Dívenka je šikovná, ale je moc statná. Prostě jsem se při své výšce neunesla.“
Byla z toho smutná a učitelka ji utěšila tím, že by mohla zpívat. Začala tedy chodit na zpěv na konzervatoř. „Abych neměla smůlu, přeskakovala jsem tam rohožky, div jsem se nepřerazila, pila jsem příšerná syrová vajíčka… Jenže pak konzervatoř zavřeli a já to doháněla v soukromí."
Na přání tatínka vystudovala obchodní akademii. „Ten by mi jen zpěv nedovolil, nevěřil, že je to solidní zaměstnání. Ani já nepočítala s tím, že bych zpívala do šedesáti jako třeba Rudolf Cortéz, s nímž jsem občas vystupovala. Ten tvrdil, že mám hlas jako anděl. Leda snad baskervilský, oponovala jsem.“
První angažmá získala v Bratislavě v pouhých sedmnácti letech: vystoupila na Malé scéně v hudební verzi Gogolovy Ženitby – a zažila velký úspěch. „Byla to náhoda, doporučil mě tam můj profesor zpěvu. Maminka mě dlouho nechtěla pustit, kartářka totiž předpověděla, že budu mít večerní zaměstnání. A tak se obávala, že snad budu pracovat v baru. Ale měli jsme v Bratislavě příbuzné, a tak jsme tam žily tři roky spolu.“
Jednoho dne pozval Yvettu pan režisér na oběd s tím, že přijede Oldřich Nový. „Obdivovala jsem ho jako Kristiána a moc se těšila. Dorazil s manželkou a přisedl si k nám i mně tehdy neznámý producent František Spurný. Tam to ale ještě nezajiskřilo. Po návratu do Prahy jsem vystupovala s orchestry Jiřího Procházky a Zdeňka Bartáka. A asi za rok mi zavolal, že by potřeboval, abych zazpívala v Plzni…“
Po svatbě získala příjmení Spurná. Jan Werich ovšem jednoho dne prohlásil, že s takovým jménem nemůže zpěvačka vystupovat, protože je nevstřícné. Napsal na papírek řádku variant a mezi nimi Simonová. Yvettě tak zůstal monogram YS, který si nechala i po osobních peripetiích. Roku 1957 začala zpívat s kapelou Karla Vlacha – nejdřív sólo. Až Vladimíra Dvořáka napadlo, že by to mohli zkusit v duetu s Milanem Chladilem. Byla to dobrá volba. A protože k tomu došlo v pátek, stejně jako k dalším osudovým momentům zpěvačky, stal se pátek jejím šťastným dnem. Trochu ji mrzelo, že už se nedostala znovu k herectví, i když jako skutečná herečka si ve své sebekritičnosti nepřipadala. Později aspoň propůjčila hlas Květě Fialové jako Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe. „Dnes je propojení hraní a zpěvu běžné, možná bych se v muzikálech uplatnila víc. Hostovala jsem jen v Karlíně v Hello Dolly a moc se mi to líbilo. Ale Milan chtěl, abychom jezdili jako zpěváci, chtěl být nezávislý, sám sobě šéfovat. Asi to tak bylo dobře.“
Když mluví o svém parťákovi, rozsvítí se jí oči. „Milan byl moc hezký chlap, bodrý Moravák, příjemný, vtipný. Rozuměli jsme si jako přátelé i jako zpěváci a prožili jsme spolu víc času než s vlastními rodinami. Kolikrát jsme v noci přijeli ze zájezdu a ráno hned natáčeli v rádiu nebo televizi. Měli jsme se rádi, dokonce jsme v Praze bydleli ve stejném domě. I když lidi to brali jinak. Vytvořili si představu, že jsme pár.“
Samozřejmě občas přišla ponorka, taky se dovedli pohádat – a rychle usmířit. „Dost jsme se poznali na dlouhých zájezdech do Sovětského svazu. Povídali jsme si většinou o muzice nebo o sportu, Milan byl velký sportovec. Ale chodil se mnou v Moskvě i do divadla na balet a operu. Viděli jsme třeba slavnou Annu Pavlovovou, která byla můj idol a tančila až do sedmdesáti!“
Jejich repertoár tvořily hlavně zahraniční hity, které šikovní textaři narychlo přeložili do češtiny. „Snažili jsme se zpívat i v originále, jenže nám to páni zatrhli a nutili nás do ruštiny. Vlach měl taky zájem, aby se dělaly původní české šlágry, a že jsme jich měli…“
Paní Yvetta vzpomíná, že když přijeli do Gruzie, s ruštinou je vypískali. „Druhý den jsme už zpívali Cao, cao, bambino a další – anglicky, italsky, francouzsky, maďarsky. A strhnul se obrovský aplaus. Dodnes si ty cizojazyčné písničky pamatuju, ale musím je odzpívat v celku, jak bych se zastavila, ztratím nit. Dnešní hudební proudy jsou už někde jinde, my byli melodičtější. Proto vítám návrat k muzice 60. let. Moc škoda, že Milan tak předčasně, roku 1984, zemřel…“
Pro své partnery byla asi příliš emancipovaná, a tak nejklidnější období
zažila až s třetím partnerem Karlem Vlachem. Ale dlouhé roky ji ani ve snu nenapadlo, že jednou vytvoří harmonický pár. „Zpočátku mi onikal. Byl o dost starší, zkušený, měl pochopení pro můj neuspořádaný a hektický život, nepotřeboval si nic dokazovat a nejlépe věděl, co soužití se zpěvačkou obnáší. Ani nevím, jak to přišlo, že jsme se sblížili. Každý rok zjara se jezdilo s kapelou na týden na Chopok na takové prázdniny, tak asi tam…"
,,To víte, že mě v profesionálním životě potkala i řada trapasů. Vzpomínám, jak jsme jednou natáčeli na ploše letiště. Měla jsem boty s vysokými kramfleky, náročnější pohybové kreace jsme tenkrát nacvičili s choreografem Koníčkem. No a při samotném natáčení mi mezi panely uvízl podpatek, bota se vyzula, dozpívala jsem napůl bosá."
„Život utíká, jde pořád svým tempem, které nelze ovlivnit, zpomalit. Pokud jsem zdravá a mám práci… to je moje štěstí. Jakmile odejdete do penze v šedesáti, nastane vakuum a to je špatné na psychiku. Což mě zaplaťpánbu minulo. I když… jsem nervnější než dřív, byla jsem známý kliďas."