OHLÉDNUTÍ - ARCHIV
Pavlína Filipovská: O prvním úspěchu v Semaforu
Kdo by neznal nejúspěšnější píseň divadla Semafor. Včera neděle byla - podle statistk jde o 2.nejprodávanější a nejhranější písničku z období ČSSR. Předběhnout ji dokázali pouze Holky z naší školky v podání Petra Kotvalda a Stanislava Hložka. Jej interpretem není nikdo jiný jako Pavlína Filipovská. Dvojica Suchý-Šlítr složila písničku v roce 1959 do svého prvního představení nového Semaforu - Člověk z půdy. Byla určená pro jakousi mladou holku, která vyhrá konkurs na hlavní ženskou postavy této hry. Možná se to dnes zdá už neuvěřitelné, ale Pavlína Filipovská přišla na konkrus jako jediná. Na nástup do Semaforu vzpomína ve své autobiograifcké knize Vítka Chladimy:
Do Semaforu jsem se dostala v podstatě náhodou. Na podzim v roce 1959 jsem si ve velice p
opulárním časopise Mladý svět přečetla inzerátek, kde bylo malinkatým písmem napsáno, že hudební divadlo Semafor hledá hlavní představitelku do hudební komedie Člověk z půdy. Bylo to čtrnáct dnů před premiérou. Utkvělo mi v paměti především to slovo ,,hlavní", a tak jsem se rozhodla, že se alespoň půjdu podívat. Co to asi může být: A tak trochu ze zvědavosti jsem se rozhodla na konkurz jít. Ta představa hlavní role byla hodně silná. Mělo to býv Ve Smečkách, kde jsem ale v té úzke oprýskané ulici o žádnem divadle nevěděla. Dodnes ta ulice nepatří k nejhezčím, ale tehdy byla opravdu ošklivá, zanedbaná, působila opuštěně. Přemýšlela jsem, kde by zde mohlo být nějaké divadlo. Šla jsem nejdříve po levé straně a nic. Pak po pravé straně, kde jsem našla dům s číslem, které bylo uvedené v inzerátu. Vypadalo to jako biograf, ale dávno opuštěný a nepoužívaný. Vlezla jsem do zaprášeného a neuklízeného průchodu, kde byly otevřené dveře a schody vědoucí 
někam do šera. Přišla jsem do malého sálu, kde bylo příšeří. Všimla jsem si jen špíny a okopaných zdí. Nechápala jsem, že v tomto prostoru mohlo být divadlo. V rohu na jevišti stálo malé, přikrčené, odřené pianino s lampičkoum které už hodně pamatovalo. Jenomže u toho pianina seděl pěkný mladý blonďatý muž, a to byl Jiří Šlítr. Bylo na něm vidět, že čeká, že se tam dostaví davy mladých pražských holek. Určite si představoval ty nejkrásnější dlouhonohé holky, a místo toho jsem přišla já. Jiří Šlítr trochu odevzdaně poznamenal: ,,Šla sem!" A pak mě srdně, polehočky, abych se neskácela, začal učit Včera neděle byla. Asi z té hrůzy a trémy jsem se to u pianinka naučila. No a protože davy dívek se opravdu nedostavily, byla jsem tam sama, tak si mě nechali. ,,Uvidíme se zítra," řekl Šlitr. Když jsem tuto vzpomínku vyprávěla před Jiřím Suchým, sám nechtěl věřit 
tomu, že to všechno takhle bylo. pronesl tedy, že tam asi nebyl, že mu to nestálo za to, když přišla pouze jedna uchazečka na konkurz. Jeho samotného to velmi překvapilo. Byl to pro mě ale tak krásný pocit, říct tak slavnému člověkovi, který je dnes už i v čítankách, nějakou novou informaci.
Píseň poprvé zazněla při premiére hry Člověk z půdy 30.10.1959, ale nahratá byla až 21.1.1960. Během prvního roku se prodalo téměř čtvrt milióna ks singlu s písničkou, do roku 1965 už to bylo 341 tisíc k. Ikdyž Pavlína Filipovská nazpívvala ještě mnoho dalších hitů, celou kariéru jí provázela hlavně "Neděle." Na angažmá v Semaforu si zavzpomínala taky v rozhovore s Milanem Tesařem v časopisu Reflex u příležitosti 50.výročí vzniku divadla Semafor (říjen 2009):
Kdo byli první diváci Semaforu? Kamarádi obou Jirků kolem divadla, hlavně kumštýři. Stálými hosty divadla byli Jan Werich, Josef Škvorecký, Jiří Anderle, Jan Švankmajer, Zdeněk Sexdl a spousta dalších, z nichž se později staly velké postavy české kultury.
Vzpomenete si na okamžitý ohlas? Špínu a prách jsme z toho sálu nikdy nedostali. Většinu role jsem strávila v podřepu, měla jsem černý kolena, a když jsem zpívala "Neděli" a lidi viděli ty černý, třesoucí se kolena, dojalo je to. Nešlo mi nefandit.
V hlavní roli panna Sommera alernovali profesionální herci - Miloš Kopecký a 
Miroslav Horníček. Sklonili se až k Vám? Byli jsme mladí a drzí. Milošovi bylo sedmatřicet a přišel mi hrozně starý. měli jsme jedinou šatnu, a aby to bylo mravný, byli jsme k sobě otočený zády. Myslím, že hvězdy se mezi námi cítily dobře.
Měli Jiří Suchý a Jiří Šlítr před svou první premiérou trému? Jirka Šlítr na podiu nefiguroval, dělel muziku, ale pamatuju si, že Suchý byl velice ztrémovaný. Každý, kdo měl v té době o ruce tužku a udržel ji, se do něj opřel. Bylo to tak snadné. Vstoupili jsme do světa svazáckých her, byli jsme jiní, tím pádem podezřelí a spáchali jsme hřích největší: začali na nás chodit lidi. Jirka byl první na ráně, texty jsou prý o ničem, hraní amatérké. Velkým nepřítelem byl Sergej Machonin, který se po Suchém velice vozil. Později se mezi řádky omlouval, začal být fanouškem, ale my si říkali: Hochu, když my si to všechno pamatujeme. Dvorní nepřátelé jsme měli u v Melodii, pan Leo Johne, jé, ten mě nenáviděl. Psal o nás jako o partě bezhlasých zpěváků a mě vystrčil do první řady.
Každý, kdo se začte do obsazení raných semaforských her, všimne si značné fluktuace hereček. Jakoby Suchý se Šlítrem neustále hledali ideální "tým". Suchý se Šlítrem prostě trvali na mladých holkách a bylo období, kdy jsme tohle všechno splňovaly. Je fakt, že přílív holek byl ohromný. Šéfy bavilo nacházet a psát pro nové lidi, a tak konkurz stíhal konkurz, touha okysličovat byla obrovská.
Jak jste takový tlak nesla? Já osobně si nemůžu stěžovat, když jsem v roce 1965 končila, měla jsem roli v Šesti ženách a pálilo mě dobré bydlo. Ale byla jsem výjimka - holky spíš odcházeli, protože už pro ně nebyla role.
Odrazilo se to v zákulisí? To vůbec ne! Semaforskou 
specialitou bylo, že zákulisí nebylo divadelní, v šatně jsme doslova bydleli, půjčovali si kostýmy, rekvizity, peníze, všehno. Když přišel někdo nový, během několika jsme dotyčného - jako třeba Pilarku, když přijela z Brna - vcucli.
Jaké byly první známky toho, že se Včera neděle byla stane evergreen, který co do počtu prodaných singlů překonají až o dvacet let později Holky z naší školky? Brzo jsme zjistili, že to funguje. Už v novoročnom čísle Večerní Prahy mě postavili na Mánesův most a já dělala, že zpívám. 
Tím víc mě mrzelo, že tehdejší dramaturg televize Jiří Malásek nechal písničku nazpívat a natočit Zuzanu Stivínovou (sestru hudebníka Jiřího Stivína). To jsem obrečela.
Na co ze Semaforu nikdy nezapomenete? Často se mi vrací Miloš Kopecký. Nepatřila jsem mezi holky, které by se mu líbily, nicméně vycítil, že nejsem úplně pitomá, že se dá se mnou mluvit. Když jsme se o pauzách dusili v prašné šatně a kolem něj právě nebyl hrozen modelek, vyprávěl mi moudra. Jednou mi řekl: ,,Přemýšlím o tom, proč ty diváky tak zajímáte a myslím, že už jsem na to přišel. Vy přijdete tak, jak bych to sám neuměl zahrát; vy se vlastně těm lidem předem omluvíte, že je budete obtěžovat a máte je. Dál se už jenom bojí, jestli vydržíte do konce."